Výměny kotlů a čištění, kontroly a revize komínů


autor: tzb-info,Ing Zdeněk Lička

S výměnou kotlů na pevná paliva třídy 1 a 2 za nové souvisí povinnosti týkající se spalinových cest. Tyto povinnosti vyplývají ze Zákona o požární ochraně.

© Fotolia.com

Jaký mají vztah Zákon č. 133/1985 Sb. o požární ochraně (dále jen Zákon) a povinné výměny kotlů tříd 1 a 2 na pevná paliva? Odpověď na otázku zní, že zcela zásadní. Při výměně starého nevyhovujícího kotle za nový spalovací zdroj (spotřebič paliv) se významně mění podmínky pro provozování spalinové cesty (komína) a před napojením nového spalovacího zdroje tak musí být odborníkem překontrolována jejich funkčnost a bezpečnost provozu pro nový účel použití.

Zákon a k němu vydaná prováděcí Vyhláška č. 34/2016 Sb. o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty (dále jen Vyhláška) navíc stanoví kdy, jak a kým má být prováděna pravidelná údržba těchto spalinových cest.

Spalinová cesta

Podle § 43 Zákona je spalinovou cestou myšlena dutina určená k odvodu spalin do volného ovzduší. Za spalinovou cestu je tak nutné považovat samotný komínový průduch, ale také kouřovod, kterým je kotel (spotřebič) napojen na sopouch komína. Za spalinovou cestu se naopak nepovažuje odvod spalin z lokálních podokenních topidel o jmenovitém výkonu do 7 kW s vývodem přes fasádu.

Čištění spalinové cesty

Podle § 1 Vyhlášky se čištění spalinové cesty provádí odstraněním pevných látek, usazenin a nečistot ze spalinové cesty a jejích komponentů a výběrem pevných částí spalin nahromaděných v půdici komínového průduchu a kondenzátů ze spalinové cesty.

Čištění spalinové cesty provádí osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví (oprávněná osoba). U spotřebičů (kotlů, kamen, sporáků) na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 50 kW včetně je možné čištění provádět svépomocí, i když s určitým omezením. Lhůty čištění jsou uvedeny v tabulce níže.

Vyhláška hovoří také o tom, že nelze-li spalinovou cestu vyčistit běžným způsoben (viz výše), lze provést čištění komínu odolného proti vyhoření sazí vypalováním. Vypalování komínu smí provádět ovšem pouze oprávněná osoba, tedy kominík.

Kontrola spalinové cesty

Kontrola spalinové cesty se provádí po jejím vyčištění. Kontrolu smí provádět pouze osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví. Přesný postup kontroly stanoví Vyhláška. Posuzuje se především, zda stav a provedení spalinové cesty v době kontroly odpovídá navrženým technickým požadavkům, zda za všech provozních podmínek připojeného spotřebiče byly spaliny bezpečně odvedeny a rozptýleny do volného ovzduší, zda je zajištěn volný a bezpečný přístupu ke spalinové cestě a k jejím vybíracím, vymetacím, kontrolním, měřicím a čisticím otvorům, zda je spalinová cesta umístěna bezpečně z hlediska dodržení bezpečných vzdáleností od hořlavých předmětů a stavebních hmot nebo zda nedošlo k zásadním změnám spalinové cesty oproti stavu zjištěnému při minulé kontrole nebo revizi.

Lhůty kontrol jsou uvedeny v tabulce níže.

Revize spalinové cesty

Revize spalinové cesty se provádí před uvedením nové spalinové cesty do provozu nebo po každé stavební úpravě komínu.

Dále při změně druhu paliva připojeného spotřebiče paliv nebo před výměnou spotřebiče paliv s výjimkou výměny spotřebiče stejného druhu, typu, provedení a výkonu. To znamená, že revize se provádí vždy při výměně starého kotle za nový, pokud nový kotel není zcela identický, jako kotel starý. Takže revize spalinové cesty je při povinné výměně kotlů tříd 1 a 2 nutná.

Revizi je nutné provést také po komínovém požáru, při vzniku trhlin u používané spalinové cesty, při důvodném podezření na výskyt trhlin u používané spalinové cesty a také před připojením spotřebiče paliv do nepoužívané spalinové cesty.

Revizi spalinové cesty provádí pouze oprávněná osoba, která je držitelem živnostenského oprávnění v oboru kominictví, a která je současně revizním technikem spalinových cest (revizní technik spalinových cest). Tudíž revizi nemůže provádět běžný kominík, ale kominík, který je navíc autorizovaným revizním technikem spalinových cest.

Celoroční a sezónní provoz

Za sezónní provoz spalinové cesty se považuje její provoz po dobu nepřesahující v součtu 6 měsíců v kalendářním roce. Celoročním provozem je tedy provoz delší než 6 měsíců v kalendářním roce, což je u většiny kotlů běžná topná sezóna. To je důležité pro lhůty pro provádění čištění a kontrol spalinových cest, jak je vidět v přiložené tabulce.

Ve stavbě pro rodinnou rekreaci se čištění provádí nejméně jedenkrát ročně a kontrola nejméně jedenkrát za dva roky.

Výkon spotřebiče palivČinnostDruh paliva připojeného spotřebiče paliv
PevnéKapalnéPlynné
Provoz
CeloročníSezónníCeloročníSezónní
do 50 kW včetněčištění3 × za rok2 × za rok2 × za rok1 × za rok1 × za rok
kontrola1 × za rok1 × za rok1 × za rok
nad 50 kWčištění a kontrola2 × za rok1 × za rok1 × za rok

Při čištění a kontrolách jednou, dvakrát nebo třikrát ročně nesmí mezi jednotlivými kontrolami nebo čištěními uplynout doba kratší 3 měsíců.

Spalinová cesta pro odvod spalin od spotřebiče na pevná paliva sloužícího k přípravě pokrmů jako poskytované stravovací služby se čistí a kontroluje nejméně jedenkrát za dva měsíce.

Spalinová cesta pro odvod spalin od kondenzačního spotřebiče na plynná paliva se čistí a kontroluje nejméně jedenkrát za dva roky.

Rekapitulace

Pokud to tedy shrneme, komín (spalinová cesta) musí být pravidelně čištěn a kontrolován. V případě, že dochází ke změně spalovacího zdroje, který má být na komín napojen, je nutné také provést jeho revizi, tedy ověření toho, zda z provozního a bezpečnostního hlediska vyhovuje podmínkám provozu nového zdroje.

U kotlů a kamen na pevná paliva do 50 kW si čištění může provádět provozovatel zdroje sám. Na kontrolu však musí vždy přijít kominík a ten provede souběžně i jedno z předepsaných čištění.

Revizi komína smí provádět pouze autorizovaný revizní technik.

Jen při splnění těchto podmínek lze provoz spalinové cesty se považovat za vyhovující z hlediska ochrany zdraví, života nebo majetku osob podle zákona o požární ochraně.



Doklad o kontrole kotle na pevná paliva

autor: Ing. Zdeněk Lyčka

Správné vyplnění Dokladu o kontrole technického stavu a provozu, který vystavují osoby kontrolující kotle na pevná paliva na základě zákona o ochraně ovzduší, je zásadní záležitostí i pro majitele a provozovatele kotle. Článek vede kontrolora krok za krokem vyplňováním dokladu, a majitel kotle si současně může ověřovat, zda kontrolor postupuje v souladu s legislativou.

Výstupem z pravidelné kontroly kotlů na pevná paliva podle zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (podrobnosti v článku Kontroly kotlů na pevná paliva podle zákona o ochraně ovzduší), je vyplněný „Doklad o kontrole technického stavu a provozu“ (dále jen Doklad). Správné vyplnění dokladu je velice důležité, protože na základě skutečností uvedených v něm může příslušný úřad s rozšířenou působností nařídit provozovateli nápravná opatření, v krajním případě je oprávněn vydat rozhodnutí o zastavení provozu stacionárního zdroje. Zákon odborně způsobilé osobě provádějící kontrolu (OZO) neumožňuje zakázat provoz. OZO pouze ověřuje skutečný stav věci a v Dokladu zadokumentuje zjištěné skutečnosti. V případě zjištění porušení některého z ustanovení Zákona či jiných závažných skutečností, na toto provozovatele upozorní a doporučí mu nápravná opatření. Pojďme si projít postupně náležitosti dokladu a vysvětlit si základní pravidla jeho vyplňování. Vyplnit se musí všechny náležitosti („kolonky“) dokladu. Pokud požadovaný údaj (skutečnost) není znám, uvede se do příslušné kolonky „NEZJIŠTĚNO“.

ÚDAJE O OZO A PROVOZOVATELI

Údaje o odborně způsobilé osobě. Zde musí být bezpodmínečně vyplněno vše. Kontrola provedená osobou bez patřičného oprávnění ke kontrole je neplatná. V Dokladu musí být jméno a příjmení OZO, název výrobce (který vydal oprávnění), rozsah oprávnění a platnost oprávnění. NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ DOKLADU MUSÍ BÝT KOPIE OPRÁVNĚNÍ. Jména osoby provádějící kontrolu a osoby uvedené na dokladu by se měla samozřejmě shodovat.

Údaje o provozovateli zdroje. Zde musí být také vyplněno vše, aby bylo možné jednoznačně identifikovat provozovatele zdroje. Provozovatelem nemusí být automaticky majitel zdroje (například v případě pronajímaných nemovitostí), ale osoba, která zdroj využívá a provozuje.

ÚDAJE O ZDROJI

Adresa umístění a typ spalovacího zdroje. Údaje, které musí být vyplněny vždy. Tedy i v případě, že ostatní údaje nelze zjistit. „Zaškrtnutý“ typ zdroje se musí shodovat s typem uvedeným v kolonce „Rozsah oprávnění“ v části Dokladu o identifikačních údajích o OZE.

Výrobce, obchodní název zdroje, výrobní číslo, rok výroby. To jsou údaje, které by měly být jednoznačně zjištěny z výrobního štítku kotle. V případě, že není k dispozici výrobní štítek ani průvodní technická dokumentace ke kotli (návod) se u nezjištěných údajů napíše NEZJIŠTĚNO.

Určující technická norma. Norma, podle které byl kotel vyroben a uveden na trh nemusí být jednoznačně uvedena na výrobním štítku, ale měla by být uvedena v dokumentaci ke kotli. Kotle vyrobené do roku 2000 byly vyrobeny dle ČSN 07 0245 (do 50 kW) resp. ČSN 07 0240 (nad 50 kW), kotle vyrobené v létech 2000 až 2012 dle ČSN EN 303-5:2000 (třídy kotlů 1, 2, 3) a kotle vyrobené po roce 2012 dle ČSN EN 303-5:2013 (třídy kotlů 3,4,5).

Rok instalace. Zpravidla se tento údaj uvádí v záručním listě ke kotli.

Paliva určená výrobcem. Údaje o předepsaném palivu musely být uvedeny na výrobním štítku vždy, za platnosti všech norem. Paliva neuvedená na výrobním štítku nelze v kotli spalovat. V případě, že byl kotel určen pro více paliv, uvedou se všechna výrobcem určená paliva (nezáleží na tom, jaké palivo je používáno v době kontroly). V případě, že není k dispozici výrobní štítek ani průvodní technická dokumentace ke kotli (návod), musí být u určených paliv uvedeno NEZJIŠTĚNO. Palivo určené výrobcem tudíž nemůže být uvedeno u „no name“ kotlů (samovýroba).

Jmenovitý tepelný příkon, jmenovitý a minimální tepelný výkon. Ne vždy lze vypočíst jmenovitý příkon zdroje. K výpočtu je zapotřebí znát účinnost při jmenovitém výkonu, to je ovšem údaj, který nemusí být povinně udáván na výrobním štítku ani v průvodní technické dokumentaci ke kotli. A u starších kotlů tomu tak doopravdy je. Údaj o jmenovitém příkonu je ostatně důležitý hlavně pro určení toho, zda se na kotel vztahuje povinnost pravidelné kontroly. V případě, že je jednoznačně dané že se na kotel povinnost vztahuje, je pro potřeby vyhodnocení kontroly prakticky zbytečný. V případě, že není k dispozici údaj o účinnosti při jmenovitém tepelném výkonu, uvede se u příkonu NELZE STANOVIT. Jmenovitý tepelný výkon musí být uveden na výrobním štítku (návodu) vždy pro každý druh výrobcem určeného paliva. Pokud je uvedeno více paliv, ale pouze jeden výkon, pak se má za to, že je jmenovitý tepelný výkon pro všechna paliva stejný. Minimální tepelný výkon musí být uveden na výrobním štítku u automatických kotlů vyrobených dle ČSN EN 303-5 vždy (nesmí být vyšší jak 30 % výkonu jmenovitého). Pokud není uveden u kotlů s ručním přikládáním vyrobeným podle obou verzí ČSN EN 303-5 žádný minimální tepelný výkon, předpokládá se, že nebyl výrobcem zkoušen u autorizované osoby (certifikován) a tudíž kotel by měl být zapojen do otopné soustavy s akumulací. Pro povinné zapojení akumulace jsou rozhodující instrukce uvedené výrobcem v návodu k obsluze. Proto je vyplnění tohoto údaje důležité obzvláště u kotlů s ručním přikládáním, vyrobeným dle ČSN EN 303-5.

Třída kotle. Údaj povinně uváděný na výrobním štítku u kotlů vyrobených dle obou verzí ČSN EN 303-5. Údaj nelze uvést u kotlů neznámého výrobce či kotlů vyrobených před rokem 2000 [1] [2]. U kotlů vyrobených dle [3] v letech 2000 – 2012 mohlo být dosaženo pouze tříd 1, 2, 3. U kotlů vyrobených dle [4] po roce 2012 naopak pouze tříd 3, 4, 5.

ÚDAJE O KONTROLE

Po překontrolování základních konstrukčních, řídících, regulačních, měřících a zabezpečovacích prvků se v kolonkách určených v Dokladu pro tyto prvky zaškrtne zjištěný stav formou VYHOVUJE/NEVYHOVUJE. U některých prvků v havarijním stavu může být použito i NENÍ. A některé prvky dokonce u jistých typů ani být nemohou. Například u automatických kotlů není povinné zařízení proti přetopení a nemají regulátor množství spalovacího vzduchu, u kotlů bez elektronické regulace chybí řídící jednotka a havarijní termostat, u kotlů s ručním přikládáním zase „chybí“ zařízení zabraňující prohoření paliva do násypky.

U teplovodní soustavy je nejdříve nutné zjistit její typ. Tedy zda se jedná o otevřenou či uzavřenou soustavu. To je důležité zejména z pohledu zabezpečení kotle proti maximálnímu přetlaku a přetopení. Otevřená soustava je proti přetlaku a přetopení chráněna fyzikálně, tudíž nemusí být zabezpečena pojistným ventilem a i kotle s ručním přikládáním v ní nemusí mít zapojeno zařízení proti přetopení. Otevřené soustavy s přirozeným oběhem otopné vody jsou také méně náchylné na „podchlazování“ kotle studenou vratnou vodu i v případě, že není použito směšování za kotlem.

Odvod spalin a spalinové cesty. Pokud nebyly předloženy doklady o revizi a kontrole spalinové cesty, vyplní se pouze NEPŘEDLOŽENO. Čištění spalinové cesty (čištění komína a kouřovodu) si může provozovatel kotle na pevná paliva do 50 kW provádět sám (3x ročně u celoročního provozu, 2x ročně u sezónního provozu, který nepřesahuje v součtu 6 měsíců). Kontrolu ale musí provést pouze „kominík“ a to minimálně 1x ročně. U kotlů nad 50 kW musí kontrolu a čištění provádět minimálně 2x ročně pouze kominík. Nicméně absence revizní zprávy ani dokladu o kontrole spalinové cesty není důvodem ke konstatování, že dochází k nadměrnému znečišťování ovzduší. K tomu by se měl vyjádřit revizní technik spalinových cest, popřípadě by takovéto tvrzení mělo být doloženo měřením.

Řádná údržba spalovacího stacionárního zdroje. Po čištění spalinových cest za kotlem je velice důležitá také údržba spalinových cest v kotli, tedy především výměníku. Intervaly čištění by měly odpovídat intenzitě provozu, ale především intervalům doporučeným či předepsaným přímo výrobcem.

VÝSLEDEK KONTROLY

Nejdůležitější část Dokladu, ve které jsou shrnuty výsledky kontroly. Je zde konstatováno, zda jsou či nejsou provozovatelem splněny jeho zákonné povinnosti.

Spalovací zdroj JE/NENÍ instalován v souladu s pokyny výrobce. Zde jde tedy především o konstatování, zda byl kotel řádně usazen v dostatečné vzdálenosti od hořlavých ploch, je umožněn řádný přístup ke všem ovládacím a čistícím prvkům, je řádně napojen na otopnou soustavu, je řádně zabezpečen proti překročení maximální provozní teploty a maximálního provozního tlaku, je zajištěn dostatečný přívod spalovacího vzduchu ke kotli a odvod spalin. Případně zda je zajištěn požadavek na minimální teplotu vratné vody a provoz s akumulační nádobou.

Technický stav VYHOVUJE/NEVYHOVUJE pokynům výrobce. Zde by se měl konstatovat výsledek kontroly technického stavu základních konstrukčních, řídících, regulačních, měřících a zabezpečovacích prvků kotle.

Spalovací zdroj JE/NENÍ provozován v souladu s pokyny výrobce. Zde by měl být zaznamenán výsledek kontroly provozu kotle, tedy zda bylo během provozu zaznamenáno nějaké závažné porušení zásad provozu definovaných výrobcem kotle, popřípadě zda byly závažně porušeny pokyny výrobce z pohledu údržby a předepsaných kontrol.

Zjištěné nedostatky MAJÍ/NEMAJÍ vliv na znečišťování ovzduší. Nejdůležitější část celého Dokladu. Zde by měla OZO na základě pečlivé rozvahy konstatovat, zda byly zjištěny zásadní nedostatky, které mají vliv na ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ. Je nutné opravdu pečlivě zvážit, zda zjištěné závady mají zásadní vliv na kvalitu spalovacího procesu. Poškozená izolace či špatně umístěný pojišťovací ventil jsou jistě závažné nedostatky, ale nemají bezprostřední vliv na zvýšenou produkci emisí kotle. Naopak nefunkční ventilátor či „zaseklá“ zatápěcí klapka se na zvýšené produkci nežádoucích emisích projeví určitě.

JE/NENÍ spalováno palivo určené výrobcem. Zde by se mělo především uvést, jaké palivo konkrétně bylo v kotli spalováno v době kontroly. V části Dokladu věnované palivu určenému výrobcem se pouze konstatuje, pro jaká paliva byl kotel uveden na trh, ale především u „vícepalivových“ kotlů z ní nepoznáme, které z určených paliv se v kotli spalovalo v době kontroly.

JE/NENÍ indikováno spalování odpadu. Poměrně dosti těžce zjistitelná skutečnost, pokud v násypce paliva nenajdeme vysypaný odpadkový koš, protože odběr a analýza vzorků popela v průběhu pravidelné kontroly jsou nemožné. Ovšem jako spalování odpadů lze jednoznačně považovat spalování dřevotřísky, kartónů, či jiných „nestandardizovaných“ paliv.

Popis důvodu nesouladu s pokyny výrobce a zákonem o ochraně ovzduší. Pokud bylo v některém z předešlých požadavků konstatováno negativní vyjádření, měly by se v této části Dokladu uvést důvody, které k tomuto vyjádření vedly.

Spalovací stacionární zdroj SPLŇUJE/NESPLŇUJE požadavky stanovené v příloze č.11 zákona č.201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Pokud v kolonce „Třída kotle“ není uvedena třída 3, 4 nebo 5, musí být konstatováno, že kotel Nesplňuje. Tedy kotle, u nichž není znám výrobce (samovýroba), které byly vyrobeny podle starých norem [1] [2] do roku 2000 nebo u kterých prostě nebylo možné zjistit jejich třídu, nelze konstatovat nic jiného, než že nesplňují. Ovšem to je pouze upozornění pro provozovatele, že jeho kotel nebude moci být provozován po 1. září 2022 a nemá to přímý vliv na omezení provozu kotle do této doby.

Doporučení k zajištění dalšího bezproblémového a hospodárného provozu kotle. Zde by se měla uvést doporučení k odstranění zjištěných nedostatků. Pokud byly zjištěny nedostatky, které nemají okamžitý vliv na kvalitu spalovacího procesu, ale jsou porušením jiných předpisů (požární, bezpečnost provozu tepelných soustav,…), měl by být v této části Dokladu provozovatel na zjištěné skutečnosti upozorněn a doporučeno mu okamžité zjednání nápravy.

Datum, kontroly, podpis OZO a podpis provozovatele.

PŘÍKLAD VYPLNĚNÍ DOKLADU

Na závěr si na konkrétním příkladu uvedeme, jakým způsobem by se měl Doklad o kontrole vyplnit. Je zvolena kontrola automatického kotle se šnekovým podavačem. V průběhu kontroly bylo zjištěno, že není funkční zařízení zabraňující prohoření paliva do násypky, je chybně umístěn pojišťovací ventil a během provozu bylo zjištěno mírné překročení výrobcem požadovaného tahu.

Pohledem znalce: Biomasa jako garanční pevné palivo

Datum: 2.1.2019  |  Autor: Ing. Zdeněk Lyčka

Nejčastějším důvodem pro zamítnutí reklamace nefunkčního teplovodního kotle na pevná paliva je konstatování, že v něm bylo spalováno nevhodné palivo. Výrobcem garantovaných vlastností kotle lze dosáhnout pouze spalováním tzv. garančního paliva, tedy paliva, které plní limitní požadavky na svoji kvalitu (vlhkost, výhřevnost, rozměry,…). Podrobněji jsem psal obecně o garančních vlastnostech pevných paliv zde.

I když existují normy, přesně definující a třídící jednotlivá pevná biopaliva, tyto normy jsou nezávazné pro běžný vztah výrobce zdroje/provozovatel zdroje. Pro případné reklamační řízení je rozhodující technická dokumentace vydaná výrobcem ke spalovacímu zdroji. Tedy specifikace garančního paliva, kterou v této dokumentaci výrobce uvádí. Jak se dozvíme níže, u teplovodních kotlů spalujících biomasu jsou neméně důležité údaje o palivu uvedené na výrobním štítku.

Podrobný popis tuhých biopaliv by vydal na samostatnou publikaci. Proto se zaměřím na nejrozšířenější tuhá biopaliva pro vytápění domácností. Tedy kusové dřevo, dřevní pelety a dřevní brikety a na jejich základní vlastnosti, které mohou zásadním způsobem ovlivnit spalovací proces, a tedy i správnou funkci malého spalovacího zdroje.

Pevná (tuhá) biopaliva

Pokud hovoříme o pevných biopalivech pro malé spalovací zdroje (přesné normativní označení jsou tuhá biopaliva, proto budu nadále používat toto označení), pak se jedná o kusové dřevo, dřevní štepku a výlisky z dřevní biomasy (brikety, pelety), v minimální míře potom o „výrobky“ z nedřevní (bylinná, ovocná, vodní) biomasy. Přesné roztřídění tuhých biopaliv podle kvality a specifikace pro obchodní styk definuje řada norem ČSN EN ISO 17225. Jedná se o tříděné dřevní pelety, tříděné dřevní brikety, tříděnou dřevní štěpku, tříděné palivové dřevo, tříděné nedřevní pelety a tříděné nedřevní brikety. Ovšem jak jsem naznačil již v úvodu, tyto normy jsou dokumenty právně nezávaznými. Závaznými by se staly pouze v tom případě, pokud by byly citovány v obchodní smlouvě, například mezi dodavateli (výrobci tuhých biopaliv) a velkoodběrateli.

Návod k obsluze a údržbě

Jistou obdobou obchodní smlouvy mezi výrobcem malého spalovacího zdroje a jeho provozovatelem je průvodní technická dokumentace vydaná výrobcem k tomuto zdroji (návod k obsluze a údržbě). V případě řešení soudního sporu se především zjišťuje, zda provozovatel dodržoval podmínky pro provozování zdroje definované výrobcem v průvodní technické dokumentaci. V té by mělo být také uvedeno garanční palivo, pro které výrobce garantuje deklarované provozní vlastnosti. A jak jsem již naznačil v úvodu, v případě reklamace zdroje je výrobcem u provozovatele zjišťováno v prvé řadě, zda je spalováno jím předepsané palivo. Bohužel vyjma dřevních pelet jsou výše zmíněné normy citovány v návodech k obsluze minimálně, naopak se zde ve vztahu ke garančnímu palivu často objevují velice nejednoznačné a stručné definice. Například v případě dřevních briket doposud mnoho výrobců spalovacích zdrojů cituje rakouské a německé normy, které již dávno neplatí. Výjimku tvoří teplovodní kotle do jmenovitého výkonu 500 kW, certifikované na paliva z nedřevní biomasy. Dle ČSN EN 303-5 (podle které jsou kotle certifikovány) má výrobce povinnost na výrobním štítku a v průvodní dokumentaci přesně specifikovat parametry garančního (nedřevního) paliva podle ČSN EN ISO 17225.

Zákonná omezení a výrobní štítek

Základním legislativním dokumentem vztahujícím se k provozování stacionárních spalovacích zdrojů na pevná paliva (tedy i teplovodních kotlů) je zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Podle něj lze v malém spalovacím zdroji spalovat pouze výrobcem předepsané palivo (§17 odst. 1 písm. c) zákona). Tady je ale zapotřebí dát si velký pozor na to, co je opravdu výrobcem předepsané palivo. V rámci konkurenčního boje mnoho výrobců či prodejců teplovodních kotlů na biomasu nabízí velice hojně na výstavách a v propagačních materiálech možnost spalování prakticky čehokoliv, co je „biomasové“ a co lze jakýmkoliv způsobem „vpravit“ do spalovací komory kotle. Typickým příkladem jsou peletové automatické kotle s retortovým hořákem, kdy se často můžeme v propagačních materiálech dočíst, že vedle dřevní pelety je v kotli možné spalovat také pilinu, štěpku, rostlinnou peletu, obilí a doplňkově i kusové dřevo. Ovšem rozhodující jsou paliva uvedená na výrobním štítku kotle. Pro paliva uvedená na výrobním štítku byl kotel při počáteční zkoušce výrobku u autorizované osoby (zkušebny) přezkušován, zda plní limitní požadavky na emise a účinnosti. Proto pouze paliva uvedená na výrobním štítku lze ve smyslu zákona o ochraně ovzduší považovat za paliva předepsaná výrobcem.

Pokud výrobce či prodejce kotle na spalování biomasy uvádí v jakýchkoliv materiálech ke kotli (tedy i propagačních) jiná povolená paliva, než pro která byl kotel certifikován, dopouští se tím hrubého porušení zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií.

V zákoně č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií je v §6 odst.3) uvedeno, že „Dodavatel kotlů a kamen na biomasu…je povinen uvést pravdivé, nezkreslené a úplné informace o předpokládaných přínosech a ročních provozních nákladech těchto zařízení a jejich energetickou účinnost v technické dokumentaci nebo návodu na použití.“ Za pravdivé informace o energetické účinnosti lze považovat pouze údaje ověřené autorizovanou osobou při certifikaci a uvedené na výrobním štítku kotle (musí zde být uvedeny údaje o účinnostech pro všechna zkoušená paliva). Za porušení tohoto zákonného ustanovení hrozí dodavateli pokuta až do výše 100 000 Kč.

Zbývá ještě doplnit informaci o tom, jaká tuhá biopaliva nelze v žádném případě jako paliva použít (i kdyby k tomu byl kotel certifikován). K zákonu o ochraně ovzduší byla vydaná vyhláška č. 415/2012 Sb., která stanoví požadavky na kvalitu vybraných paliv.

V §15 odst. 5 je uvedeno, že v malých zdrojích do 300 kW je zakázáno spalovat dřevotřísku, překližku, dřevovláknitou desku nebo jiné lepené dřevo, a to i v místě, kde toto palivo (odpad) vzniká ve formě vedlejšího produktu výroby.

V příloze č. 3 Vyhlášky jsou dále definovány požadavky na kvalitu paliv, které musí být dodrženy při jejich uvádění na trh. Jedná se o požadavky, které musí dodavatel (prodejce) paliv deklarovat při jejich prodeji. Z pevné biomasy jsou zde definovány pouze požadavky na výlisky z biomasy (pelety, brikety), které jsou ovšem mírnější, než požadavky uvedené v již zmíněných ČSN EN ISO 17225 (odpovídají požadavkům pro méně kvalitní výlisky určené především pro velké spalovací zdroje).

Kusové dřevo

Podle posledního šetření MPO se v roce 2017 vytápění domácností biomasou podílelo více jak ze 40 % na celkové energii vyrobené u nás z obnovitelných zdrojů. Drtivou většinu těchto zdrojů tvoří zdroje spalující kusové dřevo. Nejdůležitější „garanční“ vlastností kusového dřeva je jeho vlhkost. Pokud hovoříme o vlhkosti dřeva jako paliva, pak hovoříme o energetické vlhkosti, tedy obsahu vody vztaženému k původnímu stavu paliva (k „mokrém“ stavu). Tuto vlhkost nelze zpravidla měřit běžnými hrotovými vlhkoměry, které měří obsah vody vztažený k suchému vzorku. Vlhkost naměřenou tímto vlhkoměrem je tedy zapotřebí přepočítat. Podrobněji o problematice vlhkosti se můžete dočíst zde: https://vytapeni.tzb-info.cz/vytapime-tuhymi-palivy/18368-pohledem-znalce-drevo-jako-garancni-palivo-i-vlhkost-25-je-v-poradku

Další důležitou vlastností palivového dřeva jsou jeho základní rozměry – délka a průměr. Je to důležité pro správné vyplňování přikládací komory i výkon zdroje. Maximální délka musí být menší než hloubka spalovací komory s ohledem na možnost zaklínění paliva v komoře. Minimální rozměry výrobci zpravidla neuvádějí, ovšem příliš krátká polena zase znamenají mimo jiné horší využití objemu přikládací komory a také mohou být příčinou zakliňování a problémů s plynulým sesouváním paliva k roštu (spalovací trysce).

Průměr paliva je důležitý pro dosažení požadovaného výkonu (svým způsobem se průměrem dá regulovat výkon). Více jak 80 % hořlaviny u dřeva tvoří plynná hořlavina, která se z polena uvolňuje jeho povrchem a poté ve formě plamene vyhořívá ve spalovací komoře. Větší průměr polena znamená menší měrný povrch, což je poměr plochy polena vztažený k jeho hmotnosti. Čím silnější je poleno, tím pomaleji a déle se uvolňuje plynná hořlavina z jeho středu a poleno díky tomu déle odhořívá. Naopak drobněji naštípané dřevo má vzhledem ke své hmotnosti podstatně větší měrný povrch a hořlavinu uvolňuje daleko rychleji. Vedle větší měrné plochy je to dáno také tím, že se střed polena rychleji prohřeje na teplotu, při které dochází k uvolňování hořlaviny. Proto je dobré drobné dřevo používat pro rychlé rozhoření během zátopu a naopak větší polena při udržování rovnoměrného spalovacího procesu. Někteří výrobci udávají u garančního paliva vedle jeho maximálního průměru také maximální rozměr čelní hrany polena, který je nutné dodržet.

Co se týče požadavku na druh dřeva (měkké, tvrdé), tady se výrobce často spokojí pouze s doporučení. Obecně platí, že měkké dřevo jehličnatých stromů je výhřevnější než dřevo tvrdé (dub, buk,…), ovšem má podstatně menší hustotu. Takže pokud vztáhneme výhřevnost na objem polena, dostaneme vyšších hodnot pro dřeva tvrdá. Problém spalování tvrdých dřev spočívá v agresivitě kondenzátu, který může při tomto procesu vznikat. Kondenzát tvořící se ze spalin z tvrdého dřeva je podstatně agresivnější než kondenzát tvořící se při spalování dřeva měkkého. Proto je nutné zajistit ve zdroji samotném, ale i ve spalinových cestách (kouřovod, komín) takové teplotní podmínky, aby byla tvorba kondenzátu maximálně eliminována.

U lokálních topidel (krby, kamna) je zpravidla v celém topeništi zajištěna dostatečně vysoká teplota a relativně vysoká je i teplota spalin odcházejících do spalinových cest, čímž se hrozba tvorby kondenzátu značně snižuje. Proto je u těchto spalovacích zdrojů častěji vyžadováno spalování tvrdého dřeva, které odhořívá pomaleji. Je to dáno tím, že do topeniště lokálních topidel se obecně přikládá menší množství paliva, proto je požadavek na delší odhořívání zásadní. Ovšem u teplovodních kotlů vyžaduje spalování tvrdého dřeva vyšší požadavky na optimální nastavení spalovacího procesu. Proto mnoho výrobců především tzv. zplyňovacích kotlů spalování tvrdého dřeva nedoporučují, či přímo zakazují.

Z výše popsaných důvodů je nutné si důkladně prostudovat průvodní technickou dokumentaci k provozovanému zdroji a pečlivě „zdokumentovat“ všechny požadavky, které výrobce klade na kvalitu paliva, pro které garantuje jeho provozní vlastnosti.

Už žádný prach a černé sklo. Naučíme vás, jak topit v krbu.

Zdroj:www.prozeny.cz/

 
 

Foto: Evgeny Atamanenko, Shutterstock.com

Černé sklo, zápach v místnosti, špinavé stěny… To jsou nejčastější důsledky chyb, kterých se dopouštějí majitelé krbů a krbových kamen. Jestli toužíte jen po příjemném teple a krásném jasném plameni, máme pro vás užitečné tipy.

 
Článek

Vánoční výzdoba a oheň v krbu plápolající jasným plamenem? Typický obrázek rodinné idylky, dalo by se dokonce říct „jako z filmu“… Když se ale vrátíme do reality, je zde často nepříjemná dohra. Začernalé sklo, které před každým roztopením znovu drhnete, ale černota se nechce vzdát. A rohy místností, na kterých ulpívá prach z krbu, se snažíte raději přehlížet…

Krbová kamna ani krb ale rozhodně nezatracujte. Máte-li s nimi nějaké potíže, patrně děláte při jejich používání nějakou chybu. Na co dbát a čeho se raději vyvarovat?

Dva roky suché

Trápí vás štiplavý zápach? Pak je pravděpodobné, že dřevo, jímž jste zatopili, nebylo dostatečně vyschlé. Kusy určené k topení byste totiž měli nechat nejméně dva roky vysychat na vzduchu pod přístřeškem, případně si takové koupit. Suché palivo je zbaveno většiny vody a pěkně a čistě hoří. Použijete-li čerstvě pokácené, s velkým obsahem vody, moc nehoří, spíše doutná a vzniká štiplavý a nepříjemný kouř.

A to není všechno – navíc se ani moc nezahřejete. „Jednoduše řečeno, čím vlhčí dřevo, tím méně tepla získáte,“ doplňuje Martin Pachta, PR manažer společnosti Romotop.

Jak vhodný otop poznáte? Suché dřevo má na řezu trhliny, dřevo s vlhkostí nad 30 procent na pohmat chladí. Abyste spolehlivě zjistili jeho vlhkost, můžete si pořídit měřič – stojí okolo čtyř až pěti set korun.

 

Foto: kryzhov, Shutterstock.com

Aby byla idylka dokonalá, je potřeba správně zatápět a přikládat i pečovat o komín

Pozor na dobrý tah

Příliš mnoho prachu a kouře v místnosti bývá zase obvykle způsobeno chabou péčí o komín. „Nedostatečná údržba komínu vede k špatnému tahu, spaliny neodcházejí hladce do komína, ale jdou cestou nejmenšího odporu, a to do místnosti,“ vysvětluje Jana Dronská ze společnosti Viadrus.

Nadměrný kouř se může dostávat do místnosti i v případě, že krb či kamna takzvaně přetápíte. Chcete, aby oheň vydržel hořet déle, a tak do topeniště naložíte podstatně více topiva, než odpovídá projektované hodnotě tepelného výkonu krbu – a to je samozřejmě chyba. „U spalování nadměrného množství paliva v krbových kamnech či krbových vložkách navíc hrozí nevratné poškození vesměs ocelového korpusu kamen a vyzdívky,“ upozorňuje Jana Dronská.

Černé sklo? Regulujte přívod vzduchu

Zdá se vám, že musíte přikládat příliš často? Možná zapomínáte na regulaci přívodu vzduchu. Lze ho usměrňovat obvykle jednou či dvěma ovládacími páčkami. Regulace je žádoucí jak během zatápění, tak i samotného hoření a dohořívání. Při zapalování mějte přívod otevřený naplno, při hoření jej ztlumte. Kdybyste jej nechali otevřený po celou dobu, otop bude samozřejmě hořet rychleji – a budete muset častěji přikládat.

Nevhodná práce s regulací má i další důsledky. „Naopak při téměř úplném uzavření přívodu spalovacího vzduchu dochází velmi často k začernění skla a dehtování komína,“ doplňuje Martin Pachta. Kdy a jak kterou páčku u konkrétních kamen použít, najdete zpravidla v návodu od výrobce.

Za černé sklo ale může být zodpovědné i vaše špatné přikládání, polínka by se neměla nikdy dotýkat skla.

Co dělat, když už černé sklo máte? K čištění můžete použít gelové přípravky, spreje i tekuté přípravky. Aplikujte je jemným hadříkem, nebo klasickou houbičku na nádobí (z té jemnější strany). Vhodné jsou i pevnější papírové ubrousky nebo novinový papír. Pozor, sklo čistěte jen když je úplně vychladlé.

 

Foto: AlexMaster, Shutterstock.com

Trápí vás věčně černé sklo? Regulujte lépe vzduch během topení

Umíte dobře zatápět a přikládat?

Chyby se často dělají hned při zatápění. Chcete-li krásný jasný plamen, je nutné dodržet určitá pravidla. Otevřete přívod spalovacího vzduchu na maximum. Na dno topeniště dejte přibližně půl kila drobných dřevěných třísek spolu s novinami nebo s nějakým pevným podpalovačem. Třísky umístěte tak, aby ležely na novinách či podpalovači a zároveň se co možná nejvíce dotýkaly a ležely přes sebe a mohly si tak předávat teplo.

Zapalte papír či podpalovač a nezavírejte zcela dvířka kamen či vložky po dobu asi dvou minut – během této doby se třísky rozhoří. Poté přidejte jedno polínko, ideálně rozseknuté na čtvrtiny, a zavřete dvířka. Až se rozhoří i ono, přidejte další. Nikdy nezapalujte hromadu dřeva najednou, ale začněte od drobných třísek a postupně přidávejte další polínka. Jinak se bude oheň spíše dusit než hořet jasným a krásným plamenem. Vyvarujete se tím i zakuřování skla.

„Důležitá je i technika přikládání – nepřikládejte do plamenů, ale na žhavé uhlíky. Také je dobré při přikládání dvířka jen pootevřít, tím se vyrovná tlak, a poté úplně otevřít,“ radí Martin Pachta.

Pohledem znalce : Povinné zapojení bezpečnostního dochlazování zdrojů tepla na pevná paliva

zdroj: TZB info-Ing. Zdeněk Lyčka

U některých spalovacích zdrojů tepla na pevná paliva je nutné instalovat bezpečnostní zařízení, takzvanou dochlazovací smyčku. V článku je vysvětleno, kdy je to nutné. Pokud není dochlazovací smyčka v těchto případech nainstalována, bude to oprávněná příčina vydání protokolu z kontroly tohoto zdroje s negativním stanoviskem.


© Fotolia.com

Absence povinných bezpečnostních prvků je jednou z hlavních příčin havárií kotlů, případně krbů a kamen na pevná paliva s teplovodním výměníkem. Je rovněž důvodem k odstoupení pojišťoven od vyplacení pojistného plnění v případě pojistné události. Neexistující či nefunkční zabezpečovací zařízení také znamená, že kotel není provozován v souladu s pokyny výrobce, což znamená negativní osvědčení v případě jeho pravidelné kontroly podle zákona o ochraně ovzduší, a tedy provoz takovéhoto zdroje je v rozporu se zákonem. Mezi základní bezpečnostní prvky patří u těchto zdrojů tepla zařízení sloužící k odvedení přebytečného tepla v případě poruchy. Ne každý kotel, či lokální topidlo s výměníkem však musí být tímto zařízením vybaveno a provozováno.

Důsledek evropské legislativy

Povinnost řešit bezpečné odvedení přebytečného tepla u malých teplovodních zdrojů tepla, spalujících pevná paliva, zavedla v roce 1997 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/23/ES pro tlaková zařízení (Směrnice byla přejata do naší legislativy NV č.182/1999 Sb., které bylo později nahrazeno NV č.26/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na tlaková zařízení). Mezi tlaková zařízení patří podle tohoto dokumentu také sestavy určené pro výrobu teplé vody při teplotách nepřesahujících 110 °C (mezní teplota), do kterých se ručně nakládá pevné palivo a u kterých součin PS x V, tedy maximální provozní přetlak PS [bar] vynásobený vodním objemem výměníku V [litr], je větší jak 50.

Bezpečný provozu sestav se součinem PS x V vyšším jak 50 musí být zajištěn bezpečnostní výstrojí proti překročení povolené mezní teploty ohřívané vody. Pokud to vztáhneme na tepelné soustavy, pak velká část zdrojů tepla spalujících pevná paliva (kotle, lokální topidla s výměníkem), musí být vybavena zařízením pro bezpečné odvedení tepla tak, aby v nich a napojené teplovodní otopné soustavě nemohla být překročena mezní teplota.

Kdy musí být dochlazování napojeno

Shrňme si tedy výše popsaná fakta. Bezpečnostní výstroj proti přetopení musí mít zdroje ručně přikládané, u kterých součin PS x V je vyšší jak 50 a při jejichž provozu hrozí v krajním případě překročení mezní teploty otopné vody 110 °C.

Netýká se to zdrojů tepla určených pro otevřené otopné soustavy, kde je maximální dosažitelná teplota vody omezena fyzikálně (při běžném atmosférickém tlaku nemůže přesáhnout mezní teplotu 110 °C), kotlů se samočinnou dodávkou paliva (automatických) a lokálních topidel s výměníkem o malém objemu, u kterých součin PS x V je menší než 50.

Na zmíněnou evropskou směrnici reagovaly také příslušné evropské technické normy, platné pro konstrukci teplovodních kotlů a lokálních topidel na pevná paliva.

Normativní požadavky na teplovodní kotle

V roce 1999 byla vyhlášena norma EN 303-5, platná pro konstrukci a zkoušení teplovodních kotlů na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 300 kW (v ČR přijata v únoru 2000 jako ČSN EN 303-5:2000). V bezpečnostních požadavcích na kotle je zavedena povinnost konstrukčního zajištění dochlazování kotlů v případě havarijních stavů, při kterých by hrozilo překročení teploty otopné vody 110 °C (nejvyšší normou povolená teplota otopné vody pro kotle). Od ledna 2013 platí upravená novelizovaná ČSN EN 303-5:2013, která byla rozšířena na kotle do výkonů 500 kW.

Norma definuje tzv. zařízení pro odvod přebytečného tepla jako technické řešení, které má zabránit vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody (zvýšení teploty nad 110 °C). U rychle odpojitelných soustav k tomuto stavu dojít nemůže, proto zmíněné zařízení u nich norma nepožaduje. U částečně odpojitelné a neodpojitelné soustavy k nebezpečnému provoznímu stavu dojít může v případě, že se jedná o soustavy uzavřené. Proto norma požaduje jako povinnou výbavu u kotlů pro tyto soustavy instalaci bezpečnostního zařízení pro odvedení maximálního možného tepelného výkonu v případě poruchy. U částečně odpojitelné soustavy je tímto maximálním výkonem míněn zbytkový výkon po částečném přerušení dodávky tepla do soustavy, u neodpojitelné soustavy je míněn jmenovitý tepelný výkon zdroje tepla. Abychom to pochopili, je nutné si definovat odpojitelnost soustavy.

  1. Rychle odpojitelná otopná soustava – při všech provozních podmínkách a při poruše (přerušení přívodu energie nebo náhlý výpadek odběru tepla) může být přerušena výroba tepla tak rychle, že nemůže být vyvolán nebezpečný provozní stav na straně vody, nebo nebezpečný provozní stav na straně spalování (nahromadění hořlavých plynů ve spalovací komoře nebo spalinových cestách s koncentrací CO > 5 %). Týká se to soustav s kotli s řízeným přísunem spalovacího vzduchu ventilátorem a automaticky řízeným přísunem paliva (automatické kotle). V případě výpadku elektrické energie se zastaví dodávka paliva i přísun spalovacího vzduchu a vzhledem k minimálnímu zůstatku paliva na roštu dojde k velmi rychlému poklesu výkonu kotle.
  2. Částečně odpojitelná otopná soustava – působením řídících a regulačních prvků může být zabráněno vzniku nebezpečného provozního stavu na straně spalování, ale výroba tepla může být omezena jen částečně. Tedy pro zabránění vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody je zpravidla nutné odvést alespoň část vzniklého tepla. Jedná se o soustavy s kotli s ručním přikládáním a řízeným přísunem spalovacího vzduchu ventilátorem. Typickým představitelem jsou tzv. zplyňovací kotle.
  3. Neodpojitelná otopná soustava – zdroj tepla nedisponuje řídícími a regulačními prvky, které by mohly zabránit vzniku nebezpečného provozního stavu na straně vody. To se týká běžných kotlů s ručním přikládáním paliva a mechanicky regulovaným přívodem spalovacího vzduchu.

Pokud to shrneme, pak norma EN 303-5 pro malé teplovodní kotle na pevná paliva ukládá kotlům s ručním přikládáním v případě, že jsou zapojeny do uzavřené otopné soustavy, aby byly vybaveny bezpečnostní výstrojí proti překročení povolené mezní teploty ohřívané vody 110°C. U kotlů se samozřejmě předpokládá, že součin provozního tlaku a objemu výměníku je vždy vyšší jak 50. Norma striktně nestanoví, jak má být zařízení pro odvádění přebytečného tepla konstruováno. Uvádí pouze zásadní požadavek, že:

„zařízení musí být funkční bez doplňujících přídavných zařízení a vnější energie, musí být přizpůsobeno konstrukčním a tepelným vlastnostem kotle pro spolehlivé odvedení potřebného výkonu kotle a na vstupu chladící vody musí být zabudována tepelná ochrana spínáním“ (havarijní termostatický ventil).

Jako možné řešení se navrhuje použít tepelnou ochranu vytvořenou spínáním přívodu studené chladicí vody v kombinaci s vestavěným výměníkem tepla zabudovaným v kotli (zásobníkové nebo průtokové ohřívače vody). Jiná řešení nejsou normou vyloučena za předpokladu, že splňují požadavky na ochranu a bezpečnostní požadavky popsané výše.

Výměník tepla pro bezpečnostní zařízení nemusí být vždy zabudovaný přímo do kotlového tělesa. Například u většiny litinových kotlů to je prakticky nemožné. Nicméně u kotlů s ručním přikládáním, pokud výrobce výslovně neuvádí, že jsou určeny pouze pro otevřené otopné soustavy, se má dle ČSN EN 303-5 za to, že je i v tomto případě bezpečnostní zařízení pevnou součástí zdroje a jeho funkčnost se ověřuje při certifikaci. Výrobce musí v průvodní technické dokumentaci popsat instalaci a způsob použití konkrétního pojistného zařízení, se kterým byl kotel certifikován. Musí uvést provozní rozsahy teploty a přetlaku chladící vody.

Dlouze bychom mohli diskutovat o definici požadavku na funkčnost bezpečnostního zařízení bez vnější energie. Nelze totiž pominout hlasy, že požadavek na minimální tlak chladící vody je také v podstatě požadavkem na vnější energii dodávanou soustavou, na kterou je přívod chladící vody napojen. Pokud by byl zdroj chladící vody z tohoto důvodu „vyřazen“, například bude nefunkční vodovod, bylo by prakticky nemožné ve většině domovních kotelen zajistit funkční zapojení dochlazování kotlů. To samé v platí pro tzv. domovní vodárny, které jsou jediným zdrojem vody v domě, ovšem k jejich dlouhodobé funkci je zapotřebí elektřinou poháněného čerpadla.

Na základě jednání výrobců s autorizovanou zkušebnou byl přijat názor, že požadavkem na funkčnost bez vnější energie je myšlena především nezávislost spínacího pojistného ventilu, který spouští „dochlazování“, na elektrické energii. Tedy, že tento ventil musí být termostatický a jeho otevření závislé pouze na teplotě otopné vody ve zdroji tepla (nejčastěji 95 °C). Z pohledu legislativy je tedy podmínka splněna v případě, že je dochlazování napojeno na funkční přívod chladící vody a spínání dochlazování je řešeno termostaticky.

Velice důležitým ustanovením normy EN 303-5 je konstatování, že všechna zařízení pro odvod přebytečného tepla, jsou přípustná jako součást zdroje tepla pouze u teplovodních kotlů se jmenovitým výkonem maximálně 100 kW pro neodpojitelnou soustavu, resp. se zbytkovým tepelným výkonem nejvýše 100 kW u kotlů s částečně odpojitelnou soustavou. U uzavřené soustavy se zdrojem o vyšším výkonu musí být bezpečnostní omezovač teploty instalován individuálně na výstupním potrubí co nejblíže ke zdroji tepla v souladu s EN 12828.

Normativní požadavky pro lokální topidla

Týkají se krbových kamen (ČSN EN 13240), krbových vložek a kachlových kamen (ČSN EN 13299), varných spotřebičů (ČSN EN 12815), které mají zabudovaný ohřívač k ohřevu pitné vody nebo vody k ústřednímu vytápění. Tyto spotřebiče mají výkon rozdělen na sálavou a teplovodní složku, proto jejich výměník v mnoha případech nedosahuje takové velikosti, aby bylo dosaženo limitní hodnoty součinu PS x V > 50. Proto nemusí být u všech těchto lokálních zdrojů jejich součástí bezpečnostní zařízení proti přehřátí otopné vody. A i když má spotřebič z výroby vestavěný bezpečnostní výměník zajišťující ochranu proti přehřátí, o jeho zapojení často rozhoduje projektant, protože ten stanoví pro celou otopnou soustavu maximální provozní přetlak, který je při minimálním objemu otopné vody ve výměníku často limitující. Proto se také normy „řešící“ tyto lokální zdroje zabývají povinnou ochranou proti přetopení pouze okrajově.

Ve výše citovaných normách jsou mezi základními definicemi uvedeny pojmy výměník zajišťující ochranu proti přehřátí (zařízení, které umožňuje uvolnění přebytku tepla ze spotřebiče) a pojistka proti přehřátí (mechanické zařízení řízené teplotou výstupní vody, které v okamžiku dosažení stanovené teploty otevírá odtok v teplovodní části výměníku zajišťujícího ochranu proti přehřátí). Část norem, která definuje požadavky na bezpečnost provozu zdrojů, se ochraně proti přetopení výměníku vůbec nevěnuje. V části věnované zkoušení je uveden postup zkoušky pojistky proti přehřátí, která se ovšem provádí pouze v případě, že je pojistka proti přehřátí součástí spotřebiče.

Konečné shrnutí

Funkční zařízení k dochlazení kotle v případě havárie musí mít všechny ručně přikládané kotle a lokální topidla s teplovodním výměníkem na pevná paliva, napojené na uzavřenou otopnou soustavu. Naopak nemusí jím být vybaven jakýkoliv kotel automatický. Zde ovšem pozor. Pokud je kotel výrobcem definován jako automatický, ale je v něm možné topit i s ručním přikládáním paliva, byť by to bylo jen doplňkově, musí být tento kotel funkčním dochlazováním vybaven také.

Důležitý je také fakt, že dochlazování musí být funkční. Za to nezodpovídá jenom výrobce, který musí zdroj tepla tímto zařízením vybavit. Ale také instalatér, který zařízení napojí podle pokynů výrobce, tedy tak, že je funkční. A samozřejmě také provozovatel zdroje, který zařízení provozuje v souladu s pokyny výrobce.