zdroj: iMateriály.cz

Pokud zdárně projdeme návrhem spotřebiče, čeká projektanta  úkol – navrhnout správně komín jako nezbytnou technologickou součást spotřebiče. Pokud má spotřebič správně fungovat, musíme zajistit dostatečný odvod spalin, a nezapomínejme, že díky tahu komínu je do spotřebiče přiváděn spalovací vzduch jako základní podmínka hoření paliva.

Základním pravidlem pro správný návrh komínu je určitě správně zvolený postup: dům – spotřebič – komín. Nejprve bych měl znát parametry domu, na základě toho zvolit odpovídající spotřebič, a pro něj optimálně navrhnout komín. Bohužel je běžnou praxí realizačních firem, že do stavěného domu musí postavit komín bez znalosti spotřebiče, protože zákazník „ještě neví“. V takovém případě je volba správného komínu pouze otázkou pravděpodobnosti, jestli jsme při volbě návrhu komínu správně předpokládali budoucí výběr spotřebiče. Nejčastější chybou v tomto případě bývá volba příliš velkého průměru komínu. V praxi to potom znamená, že moderní spotřebič, který má poměrně nízký výkon a vysokou účinnost (má tedy poměrně málo a ještě k tomu studených spalin), je napojen do komínového tělesa o příliš velkém průměru komínové vložky, a spaliny tedy přestávají proudit a vlastně se zastaví. To lze laicky definovat „netáhne nám komín“. Přitom komín je v pořádku, ale není vhodný pro daný typ spotřebiče. Tento fakt je také předmětem problémů při revizi komínu, kdy revizní technik je povinen ověřit funkčnost spalinové cesty výpočtem. Typický příklad je patrný z obr. 1, kde dle výpočtu komín o průměru 200 mm nevyhovuje, a stejný komín o průměru 160 mm výpočtově vyhoví.

Z toho vyplývá, že pravda nezní, „čím větší komín, tím lepší“, ale pro daný typ spotřebiče je třeba zvolit optimální komín. Vedle průměru je dalším důležitým faktorem tepelněizolační schopnost komínové konstrukce a schopnost komínu udržet spaliny teplé po celé výšce. Teplota spalin totiž rozhoduje o jejich stoupavosti a zároveň o případném zanášení nebo dehtování komínu. A protože jsou na trhu komínové systémy různých konstrukcí, je jasné, že mezi nimi musí být rozdíly.

Základem je přívod vzduchu
Zatím jsme se zabývali pouze odvodem spalin, ale pro fungování spalinové cesty a spotřebiče jako takového je zapotřebí VZDUCH! Pokud chci, aby komín dobře táhnul, tak chci, aby komínem odcházelo hodně vzduchu použitého na hoření paliva. Dostatek vzduchu je také podmínkou pro efektivní a ekologické spálení paliva, protože při nedostatku kyslíku nemůže shořet všechen uhlík, který palivo obsahuje, a proto nedohořelé uhlíky vytvářejí nežádoucí usazeniny v komíně a vylétají z komína v podobě tmavého kouře. Například pro kvalitní spálení 1 kg dřeva potřebuji cca 10 m³ vzduchu. Běžná krbová kamna, do kterých budu přikládat 2–3 kg dřeva za hodinu tedy spotřebují 20–30 m³ vzduchu za hodinu. Jak ale zajistit dostatečný přívod vzduchu v těsných domech? Základní varianty jsou dvě, horizontální podlahový kanál nebo vertikální šachta.

Podlahový kanál je vhodné řešení především tam, kde vertikální šachtu nelze udělat, má však své nevýhody a úskalí. Z pohledu stavební firmy nebo projektanta je náročné přesně určit místo nejvhodnějšího vyústění s ohledem na tvar a konstrukční řešení například krbových kamen pro možnost dopojení externího přívodu vzduchu na hrdlo spotřebiče. Dalšími častými problémy bývají vznikající tepelné mosty nebo křížení s jinými instalacemi, případně příliš velký tahový odpor mřížky na ústí a podobně. Pokud se vše stavebně podaří, tak další nevýhoda nastává při provozu.

Z obr. 3 je patrný výškový rozdíl mezi vstupním otvorem v podezdívce a ústím komínu. Tento výškový rozdíl vyvolává přirozený komínový tah, který způsobuje neustálé proudění vzduchu přívodním potrubím přes spotřebič do komínu – 24 hodin denně. Logický následek takového nepřetržitého proudění vzduchu je kondenzace vzdušné vlhkosti jak v přívodním kanálu, tak v kamnech, která z tohoto důvodu často korodují. Přerušení pohybu vzduchu není možné zajistit ručně ovládanou klapkou, protože by vzniklo vysoce nebezpečné zařízení – v případě topení při zavřené klapce by vznikalo velké množství nedohořelých výbušných plynů. Jediným řešením mohou být automatické regulace hoření, které jsou ale vhodné spíš pro krbové stavby než pro krbová kamna a znamenají další investici a další elektronické zařízení v domácnosti.

Vertikální přívod vzduchu se ukazuje jako vhodné řešení, které je často zakomponováno do systémových tvárnic zděného komínu. Již dlouhé roky používanou variantou je samostatná šachta vedená podél komínového tělesa. Novější variantou je protiproudé přisávání spalovacího vzduchu vlastním komínovým tělesem v prostoru mezi tepelnou izolací a obvodovým pláštěm komínu. Tato inovace přináší úsporu místa v podobě menšího komínového tělesa a lepší vlastnosti přiváděného vzduchu pro hoření spotřebiče. Nezanedbatelnou výhodou při návrhu je také možnost umístění sopouchu a přívodu vzduchu ze všech čtyř stran komínového tělesa, což při použití tvárnic s přidanou šachtou na jedné straně není možné a může to být dispoziční komplikace.

V posledních letech je často používanou materiálovou variantou nerezový komín. Ke správnému návrhu průměru komínového průduchu musíme přistupovat stejně jako u zděného komínu. Výhodou zde je lehká konstrukce, pro kterou nepotřebuji připravit nosný základ, a mohu tento komín montovat i v zimě, když mrzne, což u komínů zděných na maltu nebo lepidlo samozřejmě nemohu. U těchto systémů však nelze počítat s vertikálním přívodem vzduchu, a je proto potřeba přívod vzduchu pro hoření řešit samostatně. Velkou a asi hlavní nevýhodou třívrstvých nerezových systémů je ale jejich vysoká povrchová teplota a při prostupu stavebními konstrukcemi dokonce požární nebezpečnost.

Správné postavení komínu je věcí odbornosti montážní firmy, potažmo dodržení montážního návodu výrobce. Stavba komínu je vysoce odborná část stavby, a tak je třeba k tomu přistupovat. Každý výrobce komínového systému by měl být schopen doporučit pro montáž proškolenou a odborně způsobilou firmu. Pokud však zákazník chce komín montovat svépomocí, což je u některých systémů možné bez vlivu na záruku, měl by postupovat striktně podle montážního návodu. Na stavbách se sice potkáváme s pracovní nekázní a lidovou tvořivostí velmi často, ale pro smysluplnost dalšího textu budeme brát komín jako automaticky postavený dobře.

Po postavení komínu začíná otázka správného zabudování komínového tělesa do stavby a především detaily prostupu komínového tělesa jinou stavební konstrukcí. Protože komín téměř vždy prochází obálkou budovy, je třeba řešit detail napojení jednotlivých vrstev na komín bez tepelných a difuzních mostů a je absolutně neakceptovatelné, aby byly komín a jeho okolí „slabým“ místem stavby. Zároveň je ale třeba tyto detaily řešit s ohledem na požární bezpečnost stavby.

Stávající stav norem je bohužel nevyhovující, protože nenastavují žádná obecná pravidla pro zabudování komínu do stavby, a jediné závazné pravidlo je dodržení minimální provětrávané mezery mezi komínem a hořlavou konstrukcí. U každého komínového systému je tato vzdálenost uvedena v zatřídění systému dle jeho certifikace.
– Příklad zatřídění zděného systému: T600 N1 D3 G50 – minimální vzdálenost 50 mm.
– Příklad zatřídění nerezového systému: T600 N1 W V2 L50045 G75 – minimální vzdálenost 75 mm.

V praxi se však při prostupu komínu stropem nebo střechou reálně toto pravidlo dodržet nedá, protože okolo komínu nemůžeme nechat provětrávanou mezeru. Naopak se dnešní požadavky na stavbu vyvíjejí směrem k izolování a utěsňování. Vzniká tedy část komínu, která je oproti normovým požadavkům na provětrávanou mezeru naopak zahrnuta a perfektně utěsněna izolací. A izolace má jediný úkol – držet teplo a nepouštět ho pryč. Tím logicky docházíme k faktu, že vzniká požárně nebezpečný detail z důvodu akumulace teploty ve stropní konstrukci. Důležitost tohoto detailu se výrazně zvýšila díky rostoucí tloušťce izolační vrstvy, kterou musí komín procházet, a tedy i větší délce neochlazované části komínu.

Bezpečnost či nebezpečnost tohoto detailu souvisí samozřejmě s teplotou spalin, což je zdroj teploty komínového tělesa, případně se zahořením sazí, což je havarijní stav, při kterém vzniká v komíně teplota přes 1000 °C. Dalším velmi důležitým aspektem je materiálové a konstrukční řešení komínového tělesa. Při podrobných zkouškách reálného šíření teploty se ukázal jako zásadní vliv provětrávané mezery v rámci komínového systému. Teplo, které se z komínového průduchu šíří, je v rámci konstrukce komínového tělesa odváděno ven, a nedostává se tedy na plášť komínu, potažmo do stropní konstrukce. Naopak v komínech, které provětrávané nejsou, se šířící teplo nemá kam ztratit, a proto se šíří i do stropní konstrukce.

Jak velký je vliv provětrávání, je vidět na grafech 1 a 2. Z grafu 1 je patrné, že u komínu s provětráváním se dostává na plášť komínu cca 30 % z průměrné teploty spalin a maximální teploty na plášti je dosaženo po dlouhé době (9,5 h). Oproti tomu nerezový komín bez provětrávání se na plášti komínu zahřívá výrazně rychleji a na výrazně větší teploty. Z opakovaných měření i počítačových simulací vyplývá, že na plášti takového komínu se v zaizolovaném prostupu může vyskytnout teplota odpovídající 75 % teploty spalin!

Pokud se tedy smíříme s faktem, že na plášti komínu může být 200–300 °C, tak musíme s těmito znalostmi také přistoupit k řešení detailů okolo komínu. Jak již bylo řečeno, chceme detail bez tepelných a difuzních mostů, který bude ale požárně bezpečný. Tepelná izolace by asi problém být neměla, protože například minerální izolace je materiál nehořlavý a nemusíme se jejího použití bát. Ale většina materiálů, které se používají na vytvoření těsné obálky budovy, jsou materiály hořlavé. Ať už je to ve formě fólie, papíru nebo tvrdého deskového materiálu, je třeba tuto vrstvu těsně napojit na komínové těleso tak, aby nevznikl difuzní most, ale aby nemohlo dojít k požáru kvůli příliš vysoké styčné teplotě. Proto se jako vložený materiál používá pěnové sklo, které je unikátním materiálem díky kombinaci svých vlastností – vysoký tepelný i difuzní odpor a zároveň nehořlavost. Pěnové sklo ve střeše okolo komínu zajistí dostatečný tepelný odpor obálky budovy v okolí komínu, zajistí dostatečný difuzní odpor mezi komínem a parozábranou a zajistí teplotní útlum od teplého pláště komínu směrem do stavební konstrukce. Vzorový detail prostupu nerezového komínu obvodovou stěnou je
na obr. 5.

Protože se k těmto prostupům nevztahují žádné evropské normy, nelze výrobky pro jejich řešení zatím certifikovat. Nové časy v této problematice má přinést nová norma EN 1443:2019, která zavede do zatřídění komínu označení, pro prostup jakou konstrukcí je systém testován. Tím budou dané požadavky, co má takový prostup vůbec splňovat a jestli daný systém lze použít.

Než budou tyto nové předpisy v platnosti, musíme se spolehnout na zdravý rozum a zkušenosti výrobců, kteří nějaké řešení vůbec nabízejí. Rostoucí segment dřevostaveb a v nich osazených nerezových komínů dává na jednu stranu bohužel velký prostor pro chybná řešení. Na druhou stranu už šest let probíhá v rámci celoživotního vzdělávání kominíků a kamnářů školení na toto téma a odborná veřejnost už si je vědoma špatných i dobrých řešení. Proto nezbývá než doporučit při návrhu komínu a jeho zabudování do stavby konzultaci s odborníkem, ať už z řad výrobců nebo kominických firem. Protože komín má být funkční a bezpečný prvek stavby a ani funkčnost, ani bezpečnost není samozřejmostí, která by se dala z pozice výrobce zajistit jakýmsi univerzálním řešením.

Zároveň se několikanásobně zvětšila výška tepelné izolace stropů, kterými musí komín procházet. Zejména v případě spalování tuhých paliv se tak setkáváme s naprosto protichůdnými požadavky na zabudování komína do stavby v pasivním nebo nízkoenergetickém standardu.

Co to v praxi znamená? Především požadavek na vhodnou skladbu komínového tělesa podle typu spotřebiče, vhodný způsob zabudování komína do stavby, správný průměr komína a ve velkém množství případů i požadavek na přívod vzduchu ke spotřebiči. Obecně je potřeba jiné řešení komína než dřív, a to vždy s ohledem na konkrétní připojovaný spotřebič a charakter stavby. Velké jsou rozdíly ve spotřebičích a jejich požadavcích na funkčnost komína, stejně jako jsou velké rozdíly v provedení stavby a vlivu na bezpečnost komína ve stavbě. Jinými slovy, pokud například zateplíme podkroví ve staré chalupě, tak najednou vzniká nebezpečná situace tam, kde se dlouhá léta bez komplikací topilo do stále stejného komína. Máme stejný komín, stejně do něj topíme, ale v místech, kde dřív byla provětrávaná mezera, je dnes izolace. Změní se délka neochlazované části komína (komínového pláště) a díky tomu mohou teploty ve stropě kolem komína narůst až nad únosnou mez. Bohužel je takových případů, kdy po zateplení podkroví shoří stará chalupa, poměrně dost.

Funkčnost komína
Z pohledu celkové komínové problematiky je důležité zajištění optimální funkčnosti komína, pro kterou má velký význam provedení a umístění tepelné izolace komínové vložky. Větší efektivita a účinnost spotřebiče znamená velmi nízké teploty spalin, které přinášejí problémy s funkčností komínu. Pro správné řešení komína je rizikem ochlazování spalin po výšce komína a rychlost reakce na zátop. Komín bez izolace vnitřní vložky nebo s jejím nahrazením masivnějším komínovým pláštěm přináší komplikace v podobě nadměrné kondenzace vlivem velkého ochlazení spalin a nedostatečného tahu komína, a to tím víc, čím efektivnější spotřebič s nízkou teplotou spalin je do komína zapojen.

Rozdíly mezi spotřebiči se zvětšují a my nejsme schopni udělat dobrý návrh komína bez toho, abychom znali, pro jaký konkrétní spotřebič to bude. Moderní a efektivní spotřebiče navíc velmi často produkují spaliny v širokém spektru teplot. Na jedné straně mohou při zátopu vypouštět spaliny o teplotách blížících se 600 °C, na straně druhé při stabilizovaném efektivním spalování dosahují vysoké účinnosti a teplota spalin je pak velmi nízká. Pro komín to znamená nejen požadavek na vysokou teplotní odolnost, ale zároveň možnost mokrého provozu. Při připojování moderního spotřebiče je také již zcela běžný požadavek na zajištění samostatného přívodu vzduchu pro hoření. Ve svém důsledku se jedná o souhrn až protichůdných požadavků na komínové těleso a jeho správný návrh si vyžaduje skutečně odborné posouzení a je pro fungování celého systému klíčový.

Vedle toho došlo i ke změně legislativy kolem komínů, kdy k základní komínové normě ČSN 734201 vyšla změna Z2. Ta přináší povinnost doložit každý návrh spalinové cesty výpočtem.

Bezpečnost komína ve stavbě
A jaké je zadání z pohledu bezpečnosti? Pro požární bezpečnost je maximální přípustná teplota na hořlavé konstrukci 85 °C. Při fyzických měřeních i počítačových simulacích bylo zjištěno, že na plášti komína může být až 75 % teploty spalin. Tento poměr výrazně ovlivňuje materiálové a konstrukční provedení komína, ale jednoznačně z toho vyplývá, že na povrchu komína v jeho neochlazované části může být bezpečná teplota několikanásobně překročena. Vliv konstrukce komína na jeho bezpečnost ve stavbě naznačují grafy porovnávající teplotu spalin a teplotu pláště komína, kde vedle materiálu má na bezpečnost konstrukce zásadní vliv zadní odvětrání zděného komína.

Zabudování komína do stavby
Dalším výrazným aspektem z pohledu bezpečnosti je neprovětrávané, parotěsné provedení prostupů, které jsou v pasivní budově místem, kde vzniká nejvyšší teplotní zatížení okolní konstrukce. Právě zde se z pohledu bezpečného provozu komína negativně projevují stavební trendy spočívající v navyšování tepelné izolace stavby. Platí, že čím vyšší je izolovaná konstrukce, kterou komín prochází (např. strop), tím větší teplo od komínového tělesa se v jejím středu naakumuluje (viz porovnání průběhu teplot kolem nerezového komína ve stropě různé tloušťky). Z výpočtových modelů i z reálných měření vyplývá, že teplota pláště komínu je zde několikanásobně vyšší než teplota pláště v ochlazované části.

Musíme tedy přijmout požárněbezpečnostní opatření, která zajistí dostatečný teplotní útlum mezi povrchem komína a nejbližší hořlavou konstrukcí. Toto vše s ohledem na vzrůstající požadavek na těsnost budovy (vysoký difuzní odpor obálky budovy). Historicky používané řešení s provětrávanou mezerou dnes není z důvodu tepelných mostů reálné a akceptovatelné. Polovičaté je i řešení izolace komína tepelnou izolací s dostatečnou teplotní odolností, kde je sice zajištěna bezpečnost detailu, ale není zajištěn požadovaný difuzní odpor konstrukce. V takovém případě zde vzniká difuzní most a s velkou pravděpodobností následná stavební porucha.

Ze všech v současnosti známých řešení této problematiky se jako ideální zdá být použití prvků z pěnového skla. Pěnové sklo je jediným materiálem, který je nehořlavý a nabízí nízký součinitel prostupu tepla i vysoký součinitel difuzního odporu. Tyto unikátní vlastnosti pěnového skla jsou využity u uceleného sortimentu sériově vyráběných parotěsných prostupů, které jsou nejen na český trh dodávány již několik let. Předností těchto prvků jsou deklarované a garantované vlastnosti tepelného útlumu, parotěsnosti a požární bezpečnosti. Při použití takového správného stavebního prvku a po jeho správné montáži tak dosáhneme požadovaných vlastností detailu stavby.

Na základě předpokládané teploty spalin, konstrukce komína a řešeného detailu stavební konstrukce je třeba zvolit správný typ prostupu. Nejde přitom jenom o čistě technický pohled, ale v mnoha případech i pohled procesní – dodavatel montáže komína velmi často neví, kdo po něm přijde na stavbu a jak bude poučen o potřebě řešení detailu kolem komína. V takovém případě je vždy výhodnější zajistit vhodné řešení po celé výšce prostupu komína konstrukcí a předejít tak případným komplikacím vzniklým neodborným dokončením montáže. V praxi se velmi osvědčilo použít bezpečný a parotěsný prvek po celé výšce prostupu a neumožnit tak nikomu přivézt jakýkoliv hořlavý materiál až k plášti komína.

Bezpečnost a funkčnost komínového tělesa se tedy v praxi odvíjí nejen od správného návrhu vlastního komínového systému, ale také od správného způsobu realizace stavebních detailů. Obecně je možno pro parotěsný prostup použít buď prvek pro napojení parozábrany na komín, anebo parotěsný prostup komína hořlavou konstrukcí. Prvek napojení parozábrany na komín řeší možnost bezpečného připojení parozábrany, neřeší však izolaci komínového tělesa v celé výšce prostupu. Tento aspekt je řešen u prvků parotěsných prostupů, které se vyrábějí pro zděné i nerezové komíny v různých provedeních. Většina z nich je použitelná ve stropě i v šikmé střešní konstrukci.

Jak vyplývá z výše uvedeného, na trhu již existuje řešení, které dokáže uspokojit nároky na parotěsnost detailů stavby a zároveň zajistit odstup hořlavých materiálů od komína s důrazem na požární bezpečnost. Ale neméně důležité je i správné provedení tohoto stavebního detailu. Na následujících výkresech je několik příkladů použití výrobků z pěnového skla pro vyřešení detailu kolem komína nebo kouřovodu ve stavbě.

Závěr
O bezpečnosti a funkčnosti rozhoduje správný návrh komína ve vazbě na připojovaný spotřebič, provedení okolních stavebních detailů a v neposlední řadě i obsluha spotřebiče a pravidelná údržba komína.

Zabudování systémového komínu do stavby dle ČSN EN 1443

zdroj : tzb-info,Ing. Drobník-CIKO

Nová norma EN 1443 přináší vedle dalších změn především pravidla pro bezpečné zabudování komínu do stavby, která tady dlouhodobě chyběla. Nová pravidla spočívají v doplnění označení komínu, ze kterého vyplývá způsob možného zabudování do stavby.

Realizace bezpečnostního prostupu CIKO Stoper na nerezovém komíně

Spolu s EN 1443 vyšla v roce 2019 také nová norma EN 13216-1, která stanovuje zkušební metodiku pro získání nového označení, a která nahrazuje normu z roku 2004. Takže EN 1443 je platná, od ledna 2020 je dostupná v českém jazyce, a musíme se jí v rámci návrhu, realizace i revizi komínu řídit.

Nové normy přináší zcela nové typy zkoušek, které musí výrobce se svým výrobkem v rámci certifikace absolvovat. Je zcela logické, že se akreditované zkušebny musí na nové typy zkoušek technicky připravit. Reálně proto nelze v současné době získat označení systémového komínu, ze kterého by vyplývaly podmínky pro zabudování do stavby. Nová pravidla proto přináší výrobcům komínů, realizačním firmám a revizním technikům také řadu otázek.

Další text je proto pohledem firmy CIKO, která se dlouhodobě otázce bezpečného zabudování komínu do stavby věnuje, a je v tomto významným partnerem Společenstva kominíků ČR.

Na stavbě je velmi často komínový systém zabudovaný bez provětrávané mezery. Díky platným předpisům, ale absenci odpovídajícího označení komínových systémů, jsou revizní technici při revizi takového komínu, postaveni před tři možnosti:

• vystaví revizi s tím, že zabudování komínu nevyhovuje platným normám a prohlášení o vlastnostech výrobku.
• přebere odpovědnost na základě svých znalostí, zkušeností, nebo výpočtů, a označí komín jako vyhovující, i přes zabudování v rozporu s prohlášením o vlastnostech výrobku.
• použije při revizi výrobcem zpracovaný podrobný montážní návod na zabudování komínu do stavby, což je v souladu s platnými normami, a revizní technik spalinových cest se na něj jako na součást platné průvodní dokumentace výrobce odkáže. V rámci revize provede jako obvykle kontrolu souladu platné dokumentace výrobce a skutečného provedení stavby.

Instalace bezpečného prostupu CIKO Stoper na cihelném komíně

Instalace bezpečného prostupu CIKO Stoper v průchodu nerezového komínu fasádou

Třetí varianta je z pohledu revizního technika i zákazníka nejbezpečnější a jediná správná. Pouze výrobce má maximum informací o svém výrobku a jeho chování v provozu. Takový postup doporučuje také Společenstvo kominíků ČR svým členům i zákazníkům. Proto výrobci komínových systémů jsou a budou vystaveni tomuto požadavku, na doplnění montážního návodu o pravidla, pro zabudování komínového systému do stavby, jako závazné průvodní dokumentace pro daný komínový systém.

Pokud výrobce v montážním návodu žádné možnosti zabudování do stavby neuvede, a zároveň nemá v prohlášení o vlastnostech označení, které by zabudování komínu bez provětrávané mezery umožňovalo, tak je takový komín v moderním domě z pohledu legislativy prakticky nepoužitelný.

Pokud výrobce návod na zabudování komínu do stavby zpracuje, měl by takový návod vždy obsahovat:

• Vybranou teplotní třídu komínu (většina komínů je certifikována pro víc teplotních tříd).
• Tloušťku a tepelně izolační parametry konstrukce, kterou komín prochází, nebo se kterou je v souběhu.
• Doporučenou bezpečnou vzdálenost hořlavých částí stavební konstrukce od pláště komínu.
• Zda, a případně čím, má být daná vzdálenost vyplněna – přesná specifikace dodatečně použitých materiálů a ostatních podmínek.

Používané varianty stavebních konstrukcí, jejichž prostup nebo souběh s komínovým tělesem posuzujeme, jsou v ČR velmi rozmanité. Pro revizního technika má návod (průvodní dokumentace) hodnotu v případě, že popisuje zabudování komínu do stavební konstrukce, která se na stavbě vyskytuje. Pokud například návod popisuje bezpečné zabudování komínu při prostupu stropní konstrukcí do 200 mm, ale na stavbě je posuzován detail prostupu komínu stropem výšky 350 mm, je návod pro danou stavbu bezpředmětný. Vedle variant stavebních konstrukcí zpracovaných v návodu na zabudování komínu do stavby, mohou samozřejmě existovat případy, vyžadující individuální konzultaci se zástupcem výrobce. To by měli být ale případy skutečně výjimečné, protože takový proces je zdlouhavý a měl by být vždy zahájen již v rámci projektu stavby.

Výrobce komínových systémů CIKO může pro definici pravidel, a vytvoření návodu na bezpečné zabudování svých komínů do stavby, využít dlouholeté zkušenosti s testováním komínů a jejich požární bezpečnosti. Ve firemní zkušebně jsou dlouhodobě testovány různé komínové konstrukce při prostupu různou mocností stropní konstrukce, včetně vlivu izolační výplně. V posledním období bylo vybavení zkušebny rozšířeno o možnost testování souběhu komínu s hořlavou stěnou v souladu se zmiňovanou novou zkušební normou EN 13 216-1.

Na základě opakovaných měření a zkoušek vznikl montážní návod na zabudování komínu jako průvodní dokumentace výrobku. Návod dává pravidla pro bezpečné zabudování konkrétního komínového systému do stavby. Zde je třeba upozornit, že nelze takový návod považovat za univerzální dokument pro všechny komíny, ale je platný pouze pro uvedený komínový systém.

Pro projekční nebo montážní firmy dobře zpracovaný návod značně zjednoduší situaci na stavbě v tom, že nemusí vymýšlet vlastní řešení požární bezpečnosti, a následně ho obhajovat při revizi komínu, ale stačí použít odpovídající doporučený postup.

Přestože si je firma CIKO s vlastním testovacím centrem absolutně jistá bezpečností doporučených řešení, určitě podstoupí zkoušky svých systémů dle EN 13216-1, jakmile to bude u akreditované zkušebny možné. Přesným provedením předepsaných zkoušek pak může dojít i ke snížení nyní uváděných doporučených vzdáleností hořlavých konstrukcí od pláště komínu.

Příklad montážního návodu